7 věcí, které mě naučil můj pes – věnováno Benjimu

IMG_7773

 

SPLNĚNÝ SEN

Jestli jsem si něco přála od doby, co jsem na světě, byl to pes. Rodiče jsem se o jeho pořízení snažila přesvědčit různě, ale úspěšně odolávali. Když jsem byla asi ve čtvrté třídě, dostala se ke mě tato kniha. Přečetla jsem ji snad dvacetkrát tam a zpátky a medailony jednotlivých plemen znala nazpaměť. Nejvíc mi do duše promluvil text na jejím začátku, kde se dětem autorka snaží pořízení pejska tak trochu rozmluvit. Třeba na příkladu toho, že po škole nemůžete jít s kamarády do mekáče, ale musíte jít venčit. Venčit musíte jít i kdykoliv jindy, ať padají trakaře nebo je šílené vedro. Nic z toho mě neodradilo, spíš naopak, a tak jsem si dál četla a přála.

 

Jedno prázdninové srpnové ráno jsem zrovna sledovala Kámoše 2 (protože nejradši ze všeho jsem si do VHS půjčovny chodila pro filmy o psech), když mi zavolala máma, že veze psa. A tak to všechno začalo. Bylo mi 13 a právě se mi splnil můj největší sen. Budeme mít psa!

 

Řízením osudu se k nám dostal asi devítimesíční teriéří mix, který dostal jméno Benji. Všechny načtené informace o příchodu štěněte vzaly rázem za své, protože Bebu už tak úplně malé štěně nebyl a od začátku se choval, jakoby s námi byl vždycky. Nikde nečůral, nic neničil, ničeho se nebál. Až dnes zpětně vidím jaké štěstí jsme měli, že se k nám dostal tak vyrovnaný sebevědomý pejsek s velkou chutí učit se cokoliv nového. Protože takový stav není (nejen) u adoptovaných pejsků samozřejmostí.

 

tumblr_ptpeloQFOG1sqazj2o1_1280

 

Čím déle jsme Benjiho měli, tím víc moje nadšení ze života s ním rostlo. Na základce jsem to sice dostala několikrát sežrat, protože v pubertě se nenosí mít vztah k čemukoliv jinému než k hudbě, krabicáku a cigaretám, ale tak to holt bylo. V té době jsem si taky založila první blog a začala o životě s Benjim psát. Sdílela jsem, co nového jsme se naučili, kde jsme byli a potkala tak další vrstevníky, kteří to měli podobně. A některá z přátelství, která tehdy vznikla, trvají dodnes. Lidi, které jsem díky Benjimu poznala mě později ovlivnili i v mém dalším směřování. Když se zpětně ohlížím, je až neuvěřitelné, jaký vliv na můj život měl příchod jednoho pejska. Jak by asi bez něho dnes vypadal?

 

Když mi bylo třináct a četla jsem si, že se psi dožívají až patnácti let, přišlo mi to jako nekonečně času. Neuměla jsem si takový časový úsek představit, protože jsem sama na světě ani tak dlouho nebyla, takže jsem žila s tím, že psi jsou zkrátka nesmrtelní. Nevím jak se stalo, že jsme zestárli, jaktože se můj věk zdvojnásobil a kam se všechen ten čas poděl. Najednou bylo 11. 4. 2021 a já se musela se svým přítelem rozloučit napořád. Znovu jsem mezi tou vší srdervoucí bolestí vzpomínala na knihu zmiňovanou v úvodu a zodpovědnost, ke které jsem se jako dítě uvázala. A věřila jsem, že jsem svému závazku dostála. Byla jsem tu pro něj ve chvílích, které jsem si jako dítě ani neuměla představit, ale i ty k tomu všemu, co jsem si přála patřily. 

 

Celé dva týdny bez Benjiho nad naším životem a vztahem přemýšlím. Za jeho život jsem jej naučila spoustu věcí, on mě ale možná naučil ještě víc, jako třeba:

 

I. Zodpovědnosti

Když je vám třináct, nemusíte se většinou starat o nikoho jiného, než sami o sebe. Pokud ale dostanete na starost jinou živou bytost, vaše myšlení se změní. Najednou musíte myslet i na potřeby někoho dalšího a snažit se, aby se mu dařilo co nejlépe. Být zodpovědná a nemyslet jen na sebe, se mi později vyplatilo.

 

IMG_7540

 

II. Žít přítomným okamžikem

Na to jsem myslela hlavně v době, kdy jsem tušila, že nám už moc společného času nezbývá. Měla jsem tendence dívat se do budoucnosti a děsit se okamžiku, až tu můj parťák nebude. Pak jsem se ale podívala na něj a uvědomila si, že on tohle vůbec neřeší. Je prostě tady a teď. Tady se raduje z toho, že jsem přišla a teď se těší na svou misku jídla a procházku. Naučila jsem si vážit každého okamžiku, kdy jsme byli spolu a být za ně vděčná v té chvíli, kdy se dějí. A aplikuji to tak i na čas strávený s ostatními, které mám ráda. Benji byl takový hédonista, občas si stoupl, zvedl hlavu směrem k nebi a čumáčkem větřil, co k němu přichází. Uměl si život užívat. Snažím se tím inspirovat.

 

tumblr_ptpel40P6Y1sqazj2o1_1280

 

III. I cesta může být cíl

Ať jsme šli kamkoliv, ať jsme šli kdykoliv, Benji měl radost. Vzrušeně štěkal, kdykoliv jsem brala do ruky vodítko, obíhal mě a nemohl se dočkat momentu, kdy otevřu dveře. Na ulici si to nadšeně štrádoval vtříc všemu novému, co ho brnkne do nosu. Nepotřeboval vědět, kam jdeme, stačilo, že jdeme. Stejně tak miloval všechny dopravní prostředky od auta po metro, protože byly vždy předzvěstí, že náš čeká nějaké dobrodružství. Vzala jsem si z toho, že ne vždy potřebuji vědět kam (v životě) jdu, někdy stačí prostě jít, být ráda, za to, že jdu a pracovat s tím, co mi zrovna přijde do cesty.

 

IV. Pozitivní posilování

Když byl u nás Benji prvních pár dnů, rozhodla jsem se, že je na čase naučit jej povel sedni. Vzala jsem si k ruce socialistickou knížku o výcviku psů, kterou jsem našla doma v knihovně a dle návodu si srolovala ruličku z novin. Tou jsem dle návodu měla psovi tlačit na zadek dokud si nesedne, případně ho s ní rovnou potrestat za to, že mi nerozumí. Benji měl velké štěstí, že povel pochopil asi napodruhé, aniž bych noviny vůbec musela použít. Zjistila jsem, že se učí rychle a rád a nedávalo mi smysl ho při tom trestat. Psal se rok 2007 a i u nás se pomalu začal v tréninku psů uplatňovat klikr. Přefotila jsem si článek o něm ze Psích sportů, objednala si první klikací krabičku a začala trénovat. Tehdy jsem ještě naivně navštívila místní kynologické cvičiště, kde se mi bodří svazarmáci s německými ovčáky za klikr vysmáli a poradili mi, že až mě pes příště neposlechne, mám ho pořádně zmlátit a naučit se na něj pěkně od plic zařvat. To se mi prý bude jednou hodit na manžela. Mlátit a křičet se mi tehdy nechtělo stejně jako dnes, a tak doteď lidi i psy raději chválím za žádoucí chování, namísto abych kárala za to opačné :-)

 

tumblr_mw5lp5Mei21r47ibvo1_1280

 

V. Nereagovat je někdy lepší

Bebu byl pejsek, který výborně ovládal psí jazyk. Dokázal dobře vyhodnotit, kdy je třeba se bránit, a kdy je lepší nad druhým mávnout tlapkou. Nejednou jsem si všimla, že na jiného vztekajícího se psa reagoval jen otočením hlavy do strany. Aha, tak ono není potřeba na vše odpovídat – uvědomila jsem si. Otočení hlavy patří mezi tzv. konejšivé signály, jejichž objevení mi nejen dopomohlo k lepšímu čtení chování psů, ale začala jsem si mnohem více všímat i nonverbální řeči u lidí. Díky čtení jazyka zvířat, jsem tak začala být vnímavější i k řeči těla lidí.

 

Snímek obrazovky 2021-04-28 v 12.55.37 

VI. Naporcovaného sníme i mamuta

Když jsem Benjiho chtěla naučit nějaký složitější cvik, bylo potřeba jej rozdělit do několika částí. Ač se celý cvik zdál na první pohled obřím soustem, rozdělený na kousky byl najednou mnohem stravitelnější. Tento způsob učení jsem pak aplikovala i sama na sebe, třeba při učení na státnice. Ale dá se v životě uplatnit i v jiných situacích, některé věci je zkrátka třeba si dávkovat postupně a po menších dílech.

 

VII. Vztahy (a důvěra) se budují a nevznikají ze dne na den

Benjiho jsem bezmezně milovala od první minuty, kdy jsem ho uviděla. Na společném vztahu jsme ale museli pracovat. S každým dalším cvičením, procházkou a výletem jsme si byli blíž a blíž a zjišťovali, co můžeme jeden od druhého čekat. Stejně tak vzájemná důvěra přicházela postupně na základě zážitků a zkušeností. Vše dozrává společně strávenými roky a zraje jako víno. Stejně to vnímám u vztahů s lidmi. 

 

Dvě štěňata

 

Jsem vděčná za to, že jsem této krásné psí duši mohla být na tomto světě průvodcem. I když možná byl průvodcem spíš on mě. Potkali jsme se jako dvě štěňata a postupně spolu vyrostli.

 

Zpět do obchodu